Nikdy by mě nenapadlo, že se na té mé pláži jednou ocitne celý svět, říká režisér Adam Martinec

Rozhovor

Adam Martinec, student pražské FAMU letos na jaře zaujal akademiky udělující České lvy. Za Anatomii českého odpoledne si z Rudolfina odnesl křišťálovou šelmu v kategorii Krátký film. Snímek začal vznikat v momentě, kdy se před několika lety vynořila v médiích zpráva, že se v pražském jezeře Lhota utopili dva kluci. Na dně leželi bez pomoci několik hodin. A tak i na filmovém plátně uslyší diváci zoufalý křik ženy, která běhá z pláže na pláž a křičí jména dětí. V té chvíli si divák i účastník událostí uvědomí, že se něco děje. Do té doby zaplaví plátno postavy užívající si dusně stojatý klídek jednoho letního odpoledne. „Uvažoval jsem o filmu od chvíle, kdy vyšla první zpráva. Hned mě napadly asi tři náměty, které onu situaci zpracovávaly z různých perspektiv. Pochopil jsem, že je pro mě nutné celou situaci zobecnit a očistit ji o kontexty, které pro mě odváděli pozornost parazitními směry. Lhostejnost vůči lidem v nouzi ale byla tématickým těžištěm od začátku,“ říká režisér Adam Martinec.

Proč jste použil v titulu vašeho snímku Anatomie českého odpoledne právě slovo "anatomie", ale ještě víc mě zajímá výraz "českého".

Chtěl jsem zachytit určité odstíny lidské nátury v české kotlince. “Anatomie” asi není nejpřesnější, toho jsem si vědom. Na slově “české” ale nic měnit nechci - takhle jsem nás před dvěma lety viděl.

Přemýšlel jste do hloubky, jak se vyhnout stereotypům ve svém vyprávění? Pustil jste některé z nich do filmu vědomě?

Ano, určité formální, ale i literární postupy jsme vědomě převraceli. Ne vždy to fungovalo a ve střižně se muselo výslednému tvaru dopomoct. Nepovažuji to za selhání, ale za skvělý způsob jak se filmařině učit.

Strávil jste studiem charakterů na českých koupalištích hodně času? Pomohlo vám to při tvorbě dialogů?

Ano, strávil jsem hodně času na obhlídkách. S přítelkyní jsme obráželi všechny vodní plochy v karavanu a já tak smázl dvě mouchy jednou ranou - dovolenou i film. Dialogy ale odposlouchávám neustále. Dost často vytahuju telefon a nepozorovaně zapínám diktafon, abych si uchoval specifické rytmy, nebo hlášky. Je blbý když se na to přijde - těžko se to lidem vysvětluje. Rád se infiltrovávám do vesnických hospod, s čímž mám teď bohužel utrum.

Kde jste potkal "plavčíka" Jakuba Špalka, kterému jste svěřil hlavní roli? A jak jste vybíral neherce?

Jakuba pro mě osobně znovuobjevila castingová režisérka a producentka Maja Hamplová. Běžel jsem do Divadla v Celetné na monodrama Politika správcovny kde úžasně hrál naprosto dokonalý text. Vytištěný scénář jsem mu vnucoval hned po skončení, ale celé námluvy nakonec zabraly o trochu více času. A neherce vybírám zásadně intuitivně.

Jaký přístup měli pedagogové na FAMU k vaší bakalářské práci, Anatomii českého odpoledne? Kdo ji vedl a jak, kdo byl naopak oponentem a s čím vám pomohl?

Praktickou část vedli Bohdan Sláma a Jasmína Blaževič. Každý mi pomohl svým vlastním způsobem. Oba byli výborní oponenti i opory. Protože připravuji absolventský snímek opět na FAMU pod jejich vedením, cítím se bezpečně. Trochu se děsím dne kdy mě FAMU z hnízda vystrčí a bude to jen na mě.

Recenzenti vám podsouvají inspiraci Bohumilem Hrabalem a Milošem Formanem. Co pro vás oba tito slovutní velikáni znamenají?

Bohumil Hrabal je naše velké kulturní dědictví, které nezapřeme a kterému je někdy zbytečné se vzpírat. Miloš Forman je pro mě režisérem, který to dokázal: jeho snímky, stejně jako jeho přístup k filmovému vyprávění, považuji za nesmrtelné. Za inspiraci jejich díly se nestydím. Pokud ve výsledném tvaru někdo nachází paralely, pak jsem spíš poctěn. Jedním dechem ale dodávám, že nechci zůstat u pokusů o napodobeniny, nebo znovuvytvoření už vytvořeného.

Studoval jste také filozofii a filmovou vědu. Co vám to dalo pro studium filmové režie?

Tak to je hodně filosofická otázka. Filozofie pro mě byla především studiem kritického myšlení. Filmová věda se v mém podání podobala memorování telefoních seznamů jmen režisérů a filmů. Já jsem za ty roky rád především protože bych si nedokázal sám sebe představit na Katedře režie FAMU v devatenácti letech. Ani teď si nemyslím, že jsem snědl Šalamounovo lejno, ale pro mě osobně je životní zkušenost ať už vysokoškolská nebo jiná, před studiem režie nedocenitelná.

V čem Anatomie navazuje na váš předchozí film Cukr a sůl a vyzkoušel jste si nějaké postupy - ať už režijní, či jiné - pro svůj absolventský film na režii na FAMU?

Těžko říct, v čem přesně navazuje jeden film na druhý. Snad tím, že mě zajímá český člověk a těžko se mi píšou příběhy s hlavním hrdinou. To považuji za svou největší scenáristickou slabost. Rozhodnutí, která dělám intuitivně a která se ve výsledných filmech nějak vyjevují, sám vlastně nedokážu vnímat. Pochopil bych to, kdyby natočil scénář jednoho, nebo druhého filmu někdo jiný.

Mnohá média o vás píšou jako o filmařském objevu roku. Změnil vám ten film nějak život? Má v tomto ohledu pro vás hlubší smysl než vaše dosavadní práce?

Hlubší smysl ani životní turbulence se nedostavily. Jednak to v cenách sám nehledám, druhak si myslím, že na to ceny za krátký film vliv nemají. Jsem rád, že se naše práce dostala do povědomí, protože to zvyšuje realizační šance našich dalších snímků. V hlavě mám spoustu příběhů - mít neomezené možnosti neodejdu z placu do smrti. Film je bohužel drahý, takže jsem teď závislý především na institucích.

Dnes Anatomie českého odpoledne vypadá také jako vzpomínka na dávno minulé časy před covidem. Má podle vás nějaké nové možnosti interpretace, které jste při jejím vzniku nezamýšlel?

Nikdy by mě nenapadlo, že se na té pláži jednou ocitne celý svět. Díváme se jeden po druhém a koukáme co by kdo udělal. Jsou takoví, kteří klidně nasadí svůj život, ale jsou i takoví, kterým jde jen o jejich zteplalé pivo. Instituce porůznu selhávají, nebo to tak alespoň vypadá a celá situace je nakonec natolik nepřehledná, že už o tom nikdo nechce ani slyšet. Jdeme pak ztrhaní zpátky a já doufám, že se na rozdíl od mého filmu lidé po tomto traumatu alespoň něčemu přiučí.

Autor rozhovoru: Luboš Vedral