PROTIHRÁČ

Protihráč je volně inspirován osudem Milana Pacandy, kdysi skvělého fotbalisty, kterého přemohla závislost na výherních automatech. Pacanda se několikrát pokoušel o restart kariéry v menších klubech, ale i přes prvotní odhodlání ho jeho neřesti vždy doběhly. Ondřej však ve svém filmu nevypráví příběh fotbalisty, ale člověka. Základní východiskem, od nějž se odvíjel nejen scénář, ale i audiovizuální podoba snímku, je potřeba nechat diváka nahlédnout do nitra postavy, do jejích obav a umožnit publiku prožít onen kolotoč neustále se vracejících neodbytných představ nutících člověka znovu a znovu podlehnout objektu závislosti. Z toho důvodu je tedy film vyprávěn subjektivně, z pohledu protagonisty.

Práce s kamerou do určité míry vychází z principů, s nimiž pracuje film Saulův syn, který je jedním z nejlepších příkladů subjektivního vyprávění, navíc se snahou o autenticitu. Těmito principy myslím především využití ruční kamery, která se drží neustále blízko protagonisty a zachovává jeho perspektivu, a vyprávění v dlouhých nepřerušovaných záběrech, kdy se každý jednotlivý obraz odehrává takřka v reálném čase, což je jeden ze způsobů, jak formálním prostředky podpořit autenticitu vyprávění.

Na rozdíl od snímku Lászla Nemese se ale v Protihráči musí kamera zaměřovat mnohem méně na samotného protagonistu a více na to, co vidí, jelikož film pracuje s představami, které se prolínají s realitou.

Režisér Ondřej Erban zde pokračuje ve spolupráci s kameramanem Davidem Hofmannem a zvukařem Miroslavem Chaloupkou, se kterými spolupracoval na předchozím úspěšném krátkometrážním snímku Sto dvacet osm tisíc (Cinéfondation, Magnesia, BAFTA Shortlist). Film tentokrát vznikl v produkci Shore Points (Jakub Jíra), která připravuje s režisérem i jeho celovečerní debut Daleko / Blízko.